40ZOBRAZENÍ

Jaká poučení může přinést jeho životní příběh pro současné podnikatele?



Eiffelova věž v Paříži je nesporně nejznámějším projektem Gustava Eiffela, rodáka z Dijonu (1832).

 Stavba si prodělala svoji trnitou cestu, mnohdy plnou nepochopení a odsuzování, jak tomu ostatně bývá u mnoha novátorských děl. Až do roku 1929, kdy byl v New Yorku postaven mrakodrap Chrysler Building, představovala nejvyšší stavbu na světě. Dnes slouží jako jeden ze symbolů Paříže a celé Francie. Stala se i vzorem pro české konstruktéry Františka Prášila a Josefa Součka pro stavbu Petřínské rozhledny v Praze, kterou z iniciativy Klubu českých turistů postavila mostárna První českomoravské strojírny a veřejnosti předala k užívání 20. srpna 1891.

 

Kdo byl Gustave Eiffel? Jaká poučení asi může přinést jeho životní příběh pro současné podnikatele?

 

1) Specializace vyžaduje odvahu

Specializací tohoto francouzského inženýra, plným jménem Alexandre Gustave Eiffel (1832–1923), se tedy stalo odvážné projektování železných mostů. Poprvé na sebe výrazněji upozornil kovovým mostem v Bordeaux. Tento úspěch se promítl i do komerční podoby, takže se Gustave mohl natolik osamostatnit, že si roku 1866 v Levallois-Perret nedaleko Paříže založil firmu, přesněji řečeno vlastní konstrukční kancelář. Nutno ovšem poznamenat, že k osamostatnění mu napomohlo i spojení s konstruktérem Boileauem, od něhož získal půjčku na výstavbu závodu na stavební stroje pro mostní konstrukce. Velký krok kupředu mu umožnil i nápad nýtování jednotlivých částí pomocí stlačeného vzduchu. Ve spolupráci s tamní hutí se Eiffel pak mohl patřičně rozmáchnout a začít stavět kovové konstrukce nejen ve Francii, ale i v zahraničí – od sousedního Španělska, přes Rakousko, Maďarsko a Rumunsko až po Egypt, Peru a Bolívii. Za zmínku jistě stojí most Maria Pia přes řeku Duro v Portugalsku (1875), který se stal vůbec první obloukovou konstrukcí. Jednalo se nesporně o průkopnické dílo, jehož technické aspekty pak Eiffel posléze využil i při stavbě Garabitského železničního mostu přes údolí řeky Truyere u Ruynes-en-Margeribe v jihozápadní Francii, jehož délka činí 565 metrů s parabolickým obloukem dlouhým 165 metrů.

2) I génius potřebuje dělný tým

Rok 1886 představuje významný milník v konstruktérově kariéře. Bylo to 4. července tohoto roku – u příležitosti 110. výročí zrodu Spojených států – kdy byla americkému vyslanci v Paříži slavnostně předána socha, která pak byla rozložena na jednotlivé části a dopravena do New Yorku na francouzské lodi. V newyorském přístavu se pak dva roky sestavovala, měděné kusy byly obepnuty kovovými pásy, které bránily poškození. Sestavená socha o výšce 46 metrů pak byla umístěna na postavec navržený americkým architektem Richardem Morrisem Huntem, takže její celková výška dnes činí 93 metry. Řeč je samozřejmě o Soše Svobody, jejíž nosnou konstrukci projektoval a sestavil právě Gustave Eiffel.  (Pro zajímavost – modelem pro ženský obličej se stala tvář Isabelly Eugenie Boyerové, vdovy po známém výrobci šicích strojů Isaaku Singerovi.)

3) Vždy usilovat o maximální úspěch

A již o necelý rok později, přesněji řečeno 29. ledna 1887, byly na Martově poli v Paříži zahájeny stavební práce na základech každého ze čtyř pilířů budoucího největšího projektu, který vzešel z dílny Gustava Eiffela. Jednalo se o vytvoření vhodného poutače u příležitosti Světové výstavy v Paříži, která se měla konat v roce 1889, tedy ke stému výročí zrodu Francouzské republiky. Byla k tomu vyhlášena soutěž, Eiffel se přihlásil se svým projektem třípatrové ocelové věže vysoké 321 metrů a zvítězil. Obrovská kovová stavebnice se skládala z 15 000 součástek, které pak musely být pomocí dvou a půl milionu nýtů smontovány na desetinu milimetru přesně. Gustave Eiffel a jeho dva hlavní konstruktéři, Émil Nouguire a Maurice Koechlin, vyprojektovali tento ocelový kolos tak dovedně, že jeho hmotnost vzhledem k výšce 321 metrů byla vlastně mimořádně lehká. Vážila totiž necelých 7000 tun.

4) Postavit se proti malosti

Za další velký Eiffelův úspěch jistě možno považovat fakt, že již 26. března 1888, tedy za čtrnáct měsíců po prvním dotyku krumpáče se zemí, již stálo první podlaží a o půl roku později 250 montérů dokončilo druhé. Ale s tímto triumfem přišly i potíže. Na Martově poli se scházeli lidé, z nichž mnozí se nepřišli obdivovat technickému talentu svých rodáků, nýbrž svírali pěsti zlostí a bouřili se proti stavbě, která údajně bude Paříž jen hyzdit. Eiffel na tyto posměšky odpověděl jako technik se smyslem pro estetické cítění. Novinářům prostě řekl, že oblouky v nejnižší části věže vtisknou konstrukci „dojem síly a krásy“ a průhledy mezi jednotlivými konstrukčními prvky zaručí, že bude působit neuvěřitelnou lehkostí. Samotná stavba probíhala podle zcela nových technologických parametrů. Nebylo zapotřebí žádného lešení. Konstrukce letěla vzhůru montáží dokonale propočtených a vyrobených válcovaných nosníků.Náležitého zadostiučinění se Eieffelovi a jeho spolupracovníkům pak dostalo 6. května 1889, tedy v den slavnostního zahájení Světové výstavy, když se Eiffelova věž rozzářila tisíci světly, kterými ji vyzdobili pracovníci pařížské Plynárenské společnosti. Nadšení dvou milionů návštěvníků tehdy údajně zdaleka předčilo všechna očekávání.

5) I technik musí dbát na obchodní stránku

Ukázalo se, že Eiffel měl v tomto směru šťastnou ruku i jako obchodník. Již za pouhých šest let Eiffelova věž vybrala na vstupném tolik peněz, že se uhradily náklady spojené se stavbou. Mimochodem, suvenýry ve tvaru věže se stále prodávají i po sto dvaceti letech a minivěžičky, které tehdy byly vyrobeny ze želeného odpadu, jsou dodnes oceňovány jako žádané turistické kuriozity. Stručně řečeno: dobře postavená rozhledna na dobrém místě se ukázala jako výborný obchodní počin.Gustave Eiffel se po tomto úspěchu vcelku správně domníval, že by bylo možno využít věž jako nástroje vědy a výzkumu. Předně mu šlo o tři sféry: meteorologii, fyziku a rozhlasové vysílání. Možno říci, že vlastně udělal ze své stavby jakousi laboratoř. Například v roce 1901 předložil nabídku generálnímu štábu francouzských ozbrojených sil, aby ji používal k přenosu rádiových signálů. A již o dva roky později došlo k prvnímu spojení s armádními pevnostmi v okolí Paříže. V roce 1906 byl na vrcholku věže instalován stálý vysílač. Nelze vynechat ani rok 1909, kdy zde nechal Eiffel zřídit dmychadlo sloužící badatelům, kteří se zabývali výzkumem aerodynamiky. Za takové situace již nikoho ani nenapadlo, že by se věž měla rozmontovat. Podle původních podmínek její výstavby, se totiž měla po skončení Světové výstavy opět rozebrat.

6) Ani sebedokonalejší technik se neobejde bez dokonalého finančního zajištění

I tak lze nazvat další velké poučení z počínání Gustava Eiffela. Řeč je o skandálu v záležitosti stavby průplavu v Panamě v roce 1889. Eiffel se tehdy na rozdíl od svého bystrého komerčního postoje při stavbě věže nyní zachoval s neuvěřitelnou lehkomyslností. Nechal se totiž zlákat a spolu se známým stavitelem Suezského průplavu a rovněž francouzským technikem Ferdinandem Lesepsem se podílel na projektování zmíněného Panamského kanálu. Ale dopustil se chyby, že k celé záležitosti zaujímal spíše postoj liberálně smýšlejícího architekta, než přísně manažersky uvažujícího podnikatele. Projevilo se to především ve skutečnosti, že naprosto evidentně přehlížel zejména finanční i klimatické obtíže, které se s touto stavbou spojovaly, když se navzdory těmto problémům tvrdošíjně pokoušel prosadit náročnou stavbu deseti zdymadel průplavu. Společnost, která vše organizovala a na kterou byl Eiffel napojen – tedy Sociéte Civile Internationale du Canal Interocéanique – v roce 1888 zbankrotovala. Tisíce obchodů bylo tímto krachem zlikvidováno, statisíce lidí přišly o úspory vložené do akcií tohoto podniku. Celá aféra se natolik rozrostla, že doslova desítky osobností, včetně řady politiků, byly tehdy usvědčeny z korupce. Ani Eiffel neunikl podezření z podvodu a zpronevěry, lépe řečeno obvinění, a byl 4. února 1893 odsouzen k dvěma letům vězení a pokutě 20 000 franků. Rozsudek sice kasační soud pak zrušil, avšak Eiffel byl celým tímto případem velice nešťastný.

7) Překonat trudnomyslnost další prací

Svůj poslední projekt Eiffel založil v roce 1912 v laboratoři na pařížském předměstí Auteil, kterou vybudoval na vlastní náklady pro potřeby aerodynamického vědního oboru výzkumů aerodynamiky. Tím vlastně položil základy budoucí. Není bez zajímavosti, že dokázal experimentálně vytvořit vítr o rychlosti 80 metrů za vteřinu, aby mohl sledovat, jak tento vzdušný nápor zapůsobí na různé materiály různých tvarů. Gustave Eiffel se dožil hezkého věku 91 let. Skonal v Paříži 27. prosince 1923.